Filmový klub: TADY TO NĚKDE MUSÍ BÝT

VOLYNĚ, ČTVRTEK 17.LEDNA, KINO, 20,00

Pokud jste dneska úplně nezapadali, nenechte si ujít vynikajícího Sean Penna v dalším skvělém filmu.
Jako stárnoucímu rockerovi mu gotická čerň nesmírně sluší a zpracování tématu zajímavé – viz připojená recenze.

TADY TO NĚKDE MUSÍ BÝT
Drama / Komedie / Road movie / Itálie / Francie / Irsko, 2011, 118 minut, Režie: Paolo Sorrentino

Přijít v dnešní době s originální látkou se zdá čím dál těžší. Remakuje se, sequeluje se, restartuje se a všelijak jinak se dření staré a vyčpělé látky. Až bychom si při pohledu na tu tvůrčí impotenci pomysleli, že už nejde nic nového vymyslet. I ten často vzpomínaný originální Inception je ve skutečnosti vykradený příběh Strýčka Skrblíka. Přesto se čas od času objeví látka, která zní nezvykle a ojediněle, a nejedná se přitom ani o adaptaci románu.

Tady to musí být právě takovým snímkem je. Zkraje přiznávám, že není tak docela snadné jej pochopit, na druhou stranu můžeme snadno definovat, čím je tak podmanivý. V prvé řadě je to Sean Penn. Jeho etudy mi nikdy moc neseděly, ať už to byl retardovaný Sam nebo homosexuální Milk, vždy sklouzával až k sebeparodii a velmi okaté žádostivosti po cenách. Zde je ovšem nezvykle minimalistický, což je jen ku prospěchu věci. Pennova přestárlá rocková mánička není klišovitým zhýralým rockerem, ale spíše bezelstným dítětem, které odmítlo dospět, a raději se ponořilo duší i tělem/vizáží do světa umění. Jeho road trip za otcovým věznitelem z koncentráku je tak kromě přehlídky netradičních setkání především o zpožděném dospívání a hledáním sebe sama.

Na skvělého režiséra Paola Sorrentina si musíte dávat pozor.Tuším, že při té poslední floskuli vám zaskočila sušenka/rohlík/jazyk, protože po všech meditativních indie filmech, kterými nás zásobuje Americké nezávislé léto, již máte na podobná slovní spojení kopřivku. V případě tohoto filmu se však není čeho bát, protože tak činí naprosto neotřele. Paolo Sorrentino je totiž nejen skvělým režisérem, jehož obrazové kompozice byste si nejraději zarámovali a vystavili na čestné místo, ale též mistrem ve změnách nálad a v pohrávání si s divákovými očekáváními. V další scéně se nikdy nestane to, co se divák znalý zaběhlých vyprávěcích postupů domnívá, čímž jsme udržováni v permanentní pozornosti. Tak to zůstane až do konce, byť si někdy nejsme jisti, co se to na plátně děje (viz indián, skin, mafián).

Nelze se rovněž nezmínit o kongeniálním hudebním podkresu Davida Byrnea, bývalého frontmana Talking Heads. Toho se moc často nepovede ke zkomponování filmové hudby zlanařit (vlastně se tak stalo vůbec poprvé, což u tak významného skladatele překvapí), výsledek však stojí za nastražení uší: Funkce hudby (a především textů) je zde nezastupitelná a pro vyznění mnoha scén podstatná. Ostatně, původní název This Must Be the Place je odkazem na jednu z jeho nejslavnějších písní.

Na Paola Sorrentina si musíte dávat pozor, pokud jste o něm – nedej bože – dodnes neslyšeli. V současnosti neexistuje lepší evropský režisér a je jen otázkou času, kdy se dostane do širšího povědomí. Tady to musí být byste proto neměli zmeškat, už pro ten ojedinělý pocit, který ve vás vyvolá, a pro věci, o kterých vás donutí přemýšlet.


Leave a Comment

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Scroll to top