Filmový klub: DĚTI MOJE

KINO VOLYNĚ, ČTVRTEK 22.LISTOPADU VE 20 HODIN
zve na digitální projekci filmu
 DĚTI MOJE

Komedie / Drama, USA, 2011, 115 minut, vstupné FK

Otec dvou dcer, který doposud sloužil jen jako „záložní“ rodič, se najednou musí vyrovnat s vědomím, že výchovu vlastních dětí musí zvládnout sám. A to pro člověka, který doposud výchovně nefungoval, bude přetěžký úkol, který mu „dětičky“ rozhodně neusnadní. Spíš naopak. Během očistné, zábavné a složité cesty najít milence své ženy, na níž ho doprovázejí jeho dcery, si uvědomí, že to, co zdánlivě rozbila nehoda jeho ženy, tedy pevná rodina, bylo rozbité už dávno předtím. A že on jediný ji může opravit. Ale musí chtít.

 
Pro ty co potřebují vědět víc aby se rozhodli připojuji rezenzi Martina Šrajera z časopisu CINEMA:
SKRZ NASKRZ POZITIVNÍ FILM, KTERÝ MÁLOKOHO URAZÍ, NĚKOHO PŘIMĚJE K ZAMYŠLENÍ A ZŘEJMĚ KAŽDÉHO DOBŘE NALADÍ

Mnozí si Havaj představují jako ráj na zemi. Pro právníka Matta Kinga (George Clooney) je život na Honolulu momentálně peklem. Sice obývá jednu z nejkrásnějších oblastí na Zemi, dobře vydělává a rozhodně nevypadá špatně, ale…

Mattova žena po vážné nehodě na motorovém člunu upadla do kómatu. Jedna z jeho dcer, pubertální Alexandra (Shailene Woodley) ho ignoruje docela, druhá, desetiletá Scottie (Amara Miller), je vůči jeho staromódním výchovným metodám imunní. Třebaže finančně zajištěný, prožívá Matt období nejistoty. Neví, kdy a zda vůbec se jeho manželka probere, čelí výčitkám vlastním i svého tchána (Robert Forster), s dcerami mu dochází trpělivost (což je oboustranné) a brzy má zjistit, že ho jeho milá až tolik nemilovala.

Navíc musí kvůli peněžní nouzi svých mnohých bratranců vyřešit prodej 25 tisíc akrů panenské krajiny, zděděné po předcích. Dědictví, v materiálním i duchovním významu, bude jedním z významných faktorů, jež Matta přimějí k zamyšlení nad tím, kým vlastně je, a chce-li tímto člověkem být i nadále. Půjde o to, zda svůj vztek z nemožnosti změnit to, k čemu již došlo, dokáže transformovat v produktivnější, směrem do budoucna namířenou činnost.

Pokud pomineme jeho produkční činnost a režii několika epizod seriálu Hung, Alexander Payne na sebe naposledy upozornil závěrečným segmentem povídkového projektu Paříži, miluji Tě (2006). Zda režisér oscarové Bokovky (2004) v mezičase připravoval svůj nový projekt, nebo také hledal sebe samého (jedna aktivita přitom nutně nevylučuje druhou), mi není známo. Nejnadějeplnější z amerických nezávislých tvůrců se každopádně vrátil. A poněkud nám „zkomerčněl“. Přídomek „indie“ můžeme na jeho nejnovější počin uplatnit leda jako marketingovou nálepku.

Nekoná se ani ostrá společenská satira (Kdo s koho, 1999), ani bezútěšné looserské drama (O Schmidtovi, 2002), v Dětech mých je vše, jak má v hezkém americkém rodinném dramatu být. Scénář si přitom Payne opět napsal z větší části sám a opět zároveň vycházel z knihy jiného autora, tentokrát přesněji autorky.

Román Kaui Hart Hemmingsové údajně vydatně těží z autorčina vlastního hledání havajských kořenů, třebaže je atypicky psán v první osobě mužského rodu. Autobiografičnost látky je nejpravděpodobnější příčinou všeobjímající smířlivosti filmu. Přinejmenším u tří hlavních postav není ze strany tvůrců přípustný žádný výsměch, ba ani nadhled. Nešťastným postavám z předchozích Payneových filmů jsme se přitom mohli nahořkle smát, vědomi si, že jde částečně o smích z bezradnosti nad pozorovanými figurkami. Vzhledem ke ztotožnění s věrohodně zahranými muži a ženami jsme přitom za ochrannou maskou smíchu mohli zoufat nad sebou samými.

Děti moje opět operují s vcelku obyčejným chlápkem, jehož movitost nehraje významnou roli, ale nahlížejí ho v pohádkově příznivém světle. Nemá špatné vlastnosti, pouze si dočasně neví rady. Hlubšími příčinami jeho krize se scénář nezabývá, vykreslován je hlavní hrdina víceméně skrze interakci s ostatními postavami. Jeho zvnějšku nahlížená charakterová průměrnost tak přesahuje do nezajímavosti. Nemá, čím by zaujal. Kromě charismatu George Clooneyho, pochopitelně. Výsledné emoce jsou na jednu stranu dokonale čitelné, jejich pojetí je ale zároveň nesmírně povrchní.

Vyprávěcí struktura filmu lehce připomíná road-movie (jako bylo O Schmidtovi i Bokovka). Oproti tradičním snímkům tohoto žánru o sebe-objevitelských cestách k vlastnímu já jsou ale Děti moje mnohem statičtější a chybí v nich dostatečně excentrické vedlejší postavy i výraznější zvraty. V souladu s pomalým tempem a významem rodinného kontextu zní tentokrát klíčové heslo „Sentiment“.

Nikoli naštěstí sentiment v tom nejvíce negativním ze všech významů. Postavy nepláčou neustále, jenom velmi často, postupné mizení Mattovy manželky není zneužíváno k citovému vydírání po celou dobu, jenom ke konci a s přehnaným dobráctvím režisér nepřistupuje ke všem postavám, jenom k většině z nich (ale i u toho zbytku dokáže vyhmátnout nějakou pozitivní vlastnost).

Adjektiva typu milý, citlivý a hřejivý nepoužívám rád, neboť jsou příliš subjektivně podmíněná, aby s jejich použitím šlo objektivně zhodnotit film. Podobně nerad stavím recenzi na hodnocení hereckých výkonů, jejichž vnímaní je rovněž značně problematické. Protentokrát však nemohu jinak.

Kvality Payneovy tragikomedie spočívají právě v citlivém zacházení s postavami, do nichž se s lehkostí vžil nejen hlavní tahoun George Clooney, ale například i Shailene Woodley v roli jeho starší dcery. K pozitivnímu dojmu přispívá Mattův knižností zavánějící voice-over, balící do úhledných souvětí obecné pravdy. Koneckonců, celý film je takovým velkým, příjemnou hudbou podmalovaným konstatováním důležité skutečnosti. Nic neponechává na náhodě, respektive na divákově představivosti. Vše srozumitelně vysvětlí a pro jistotu završí záběrem tak nestydatě prostým, že je těžké film alespoň pro tu jednu krátkou chvíli nemilovat.

Leave a Comment

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Scroll to top