Filmový klub: Kvílení

San Francisco, rok 1957. Báseň Allena Ginsberga Kvílení se stává předmětem soudního líčení pro údajnou obscénnost. Podle strážců veřejné morálky je „neamerická“, protože otevřeně zpodobňuje homosexualitu a užívání drog. Děj filmu se skládá z několika vzájemně propletených linií, v nichž se odráží nejen reakce americké společnosti na nejslavnější dílo beatnické generace, ale i bouřlivý Ginsbergův život a jeho snaha najít co nejautentičtější umělecké vyjádření bez ohledu na konformní morálku a touha uniknout halucinogenní realitě

Recenze: Kvílení. Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím…
Allen Ginsberg. Jeden z nejuznávanějších básníků 20. století, řazený do beat generation, homosexuál a odpůrce cenzury v literatuře. Pokud se chcete blíže seznámit s jeho osobností a procesem okolo básnické sbírky Kvílení, můžete od 11. listopadu zajít na stejnojmenný film s Jamesem Francem. Nutno říct, že tento herec vypadá v brýlích a neoholen jako Ginsbergovo dvojče. S přehledem mluví podobnou dikcí, používá jeho gesta, a když titulky na konci doprovází zpěv skutečného Ginsberga, považujete hlas nejprve za Francův. Po fešném Jamesi Deanovi si tenhle hollywoodský krasavec střihl další hlavní roli v životopisném filmu. A opět dokazuje, že není jenom plakátovým slaďouškem, který neumí do pěti napočítat.

Mladík s nesmělým výrazem v očích

Když čte Kvílení a vy se zaposloucháte do jeho dynamického hlasu a frázování, prožíváte básně s ním, soucítíte. Film se odehrává ve třech liniích, které se navzájem prolínají. Tato první, kde mladík s nesmělým výrazem v očích a s cáry papírů v rukách, představuje kvílecí premiéru. Franco alias Ginsberg stojí u pultu a přednáší. V sále sedí mezi lidmi i Jack Kerouac nebo Neal Cassady, další beatnické osobnosti. A postupem času, jak se dozvídáte z druhé linie smutné informace o jeho životě, začínáte chápat, proč se třeba u řádku o matce v léčebně tak nepatrně, mimoděk zasekne. Jak jsem už zmínila, druhá dějová linka se věnuje samotnému Ginsbergovi. Na jedné straně je tu soudní proces, kdy bylo Kvílení nařknuto z obscenity a vulgárnosti, na straně druhé leží básník na pohovce a dělá interview s jakýmsi novinářem. Mluví o svém životě, o názorech na svět… A neznalí diváci se tak dozvědí, proč napsal to, co napsal. A proč je to plné análního sexu a ocasů (ano, přesně TĚCH ocasů).

Životopisných filmů je ale spousta, a tak aby Kvílení dostalo status originální, muselo předvést ještě něco. V tu chvíli přicházejí na scénu animace a třetí, poslední linie. Samotné Kvílení je zde převedeno do mírně halucinogenních animovaným sekvencí, které svým způsobem vykládají jeho smysl a jednotlivé obrazy.

Vymazlené animace s vlastní interpretací

A zde přichází asi jediná vada na kráse tohoto polovičatého životopisu. Animace jsou pěkňounké a (jak se prý teď používá v teenage časopisech) vymazlené. Jenže interpretují Kvílení po svém. Tedy podle grafika, dejme tomu režiséra. A báseň je prostě báseň, existuje nekonečně mnoho výkladů a interpretací. Tudíž se tahle může strefit do vkusu a názoru strašně malého množství diváků. Jako nezávislý dokumentární film ale Kvílení boduje. Když jsem zhlédla Kvílení, objednala jsem si na internetu Ginsberga v originále. Takže asi tak.

ČTVRTEK 27. 1. VE VOLYŇSKÉM KINĚ OD 20HOD