Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem

Matka představená je šokována slepou a fanatickou vírou mladé novicky Hadewijch a pošle ji pryč z kláštera, aby objevila sebe samu. Hadewijch se znovu stává Céline, dvacetiletou dcerou ministra francouzské vlády. Její vášnivá láska k Bohu, vztek a setkání s Yassinem a Nassirem ji svedou na nebezpečnou stezku. Po vypovězení z kláštera se Céline vrhne do prozkoumávání svého okolí. Potkává arabského mladíka Yassina a brzy spolu s ním navštěvuje koncerty a projíždí se na skútru po Paříži. Céline však nechce sex a neustále odolává Yassinovým návrhům, z čehož je mladík nešťastný a zmatený. Yassine má bratra Nassira, který je fanatickým vyznavačem své víry. Jakmile se Céline seznámí s Nassirem a zjistí, že sdílejí společné myšlenkové základy (navzdory faktu, že ona je Křesťanka a on Muslim), může začít drama. Více informací na http://www.csfd.cz/film/246986-hadewijch-mezi-kristem-a-allahem/.

Volyně, kino, čtvrtek 7. října od 20 hodin.

Recenze Petry Duhajské: Kam se poděla láska?

V záplavě filmů, které jsou akční, strhující, vizuálně ohromující a kdovíco ještě, může snímek, který se snaží uchopit niterné zkušenosti a realistickým pohledem zachytit hledání základních principů, působit šedivě a nevýrazně. Zaslouží si přesto Hadewijch naši pozornost?

V dnešní době by se mohlo zdát, že všemu velí poptávka a v oblasti hudby, filmu nebo literatury ustupuje umění do pozadí, jelikož obecenstvo si žádá především zábavu. Přesto bychom objevili mnoho režisérů (i jiných tvůrců), pro které je umělecké vyjádření stále na prvním místě. I takový umělec se ale se svým dílem obrací k divákům. Může jim vyprávět příběh, může se snažit esteticky působit vizuální stránkou filmu nebo může své dílo použít spíš k vyjádření svého názoru (politického, náboženského apod.).

Bruno Dumont je znám tím, že své filmy zpracovává originálním způsobem a nebojí se použít i šokující témata či zobrazení. V případě filmu Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem se nezalekl doslova ožehavé látky, střetu odlišných kultur a různých pojetí a projevů náboženství.

Snaha o polapení nepolapitelného
Mladá dívka Céline (Julie Sokolowski) je matkou představenou odeslána z kláštera zpět do života, protože její chování neodpovídá požadavkům, které by řádová sestra měla splňovat. Matce představené vadí Célinin fanatismus, který podle ní už nemá s Bohem nic společného a svědčí spíš o pýše. Céline tak začíná své hledání mimo zdi kláštera.

Dumont uvedl, že vypráví o skutečnostech, které je těžké vyjádřit, ale které film může svými prostředky postihnout. O něco podobného se pokouší i Céline. Její bezmezná láska k Ježíši a neotřesitelná víra jako by ji zcela pohlcovaly a nutily ji hledat pouze svou protiváhu v ní samé. Několikrát během filmu Céline opakuje, že jí chybí Ježíšova láska, že tu Ježíš není. Jenže právě v tom se skrývá problém neuchopitelného.

Jen jeden Bůh
Možná trochu překvapivě Céline najde spřízněnou duši v muslimovi Nássirovi (Karl Sarafidis). Přestože se ve svých debatách v některých otázkách neshodnou, cítí v něm oporu. Ale Hadewijch není prvotně filmem o střetu různých náboženství. Célinin cíl se totiž v podstatě nemění. Pokud je Bůh skutečně jen jeden, nemělo by přece záležet na tom, jakou cestu k němu si člověk zvolí.

Céline není zrovna typickou filmovou hrdinkou pro 21. století. Je mladá, má bohaté rodiče a mohla by si tedy užívat bezstarostného života, ale ona místo toho nehledá přítele, zábavu, vzrůšo, ale jen boží lásku. Zároveň představuje silně nejednoznačnou hrdinku. Její hledání božství může působit až pyšně, sobecky. Její zvolání: „Proč musím být jen ubohé lidské stvoření?“ je přímo ztělesněním nedostatku pokory. Přestože ji matka představená poslala do života, Céline se z něj stále snaží utéct. Zvláštní protiváhu k této snaze pozvednout se k Bohu představuje ve filmu postava Davida (David Dewaele).

Kde se stala chyba?
Dumontovy filmy vyvolávají většinou velmi rozporuplné reakce. Stačí se podívat například na hodnocení snímků Dvacet devět palem nebo Flandry na Československé filmové databázi. To souvisí s velmi originálním a pro některé filmové fanoušky nestravitelným stylem. Dumont nic nevysvětluje, diváci si musí spoustu věcí domýšlet a film často nenabízí ani žádné jasné závěry. Vyprávění je značně omezené, bývá označováno jako vyprázdněná narace. Každý umělec si pochopitelně hledá svůj vlastní styl, způsob, jakým se chce vyjádřit. Problém je v tom, jestli je právě tento styl vhodný pro látku, se kterou film Hadewijch pracuje. Místo postihnutí nevyjádřitelných skutečností totiž může dojít spíš ke zmatení, které může vést až k nudě.

Recenze Petra Stránského: Může touha po Boží lásce ospravedlnit i násilí?

Víra je důležitá věc, ať už se obracíme k jakékoliv vyšší moci. Dává nám pocit zakotvení, pomáhá nám ve zlých časech, apeluje na naši humanitu. Pokud ale překročí určitou hranici, stává se fanatismem a ten je projevem zvrácené sebelásky, nikoliv oddaností a pokorou. Tohle dobře ví matka představená v klášteře, kde pobývá jako novicka dívka Céline. Proto, když vidí, jak oddanost mladé adeptky přechází v sebetrýznění a porušování pravidel, z kláštera ji vyloučí – s tím, že její lásku k Bohu má prověřit normální život.

Tak začíná francouzský film Bruno Dumonta, režiséra, který si získal už značný věhlas, nicméně z jeho tvorby jde o první u nás promítané dílo. Nejznámější a nejskandálnější byl film L´humanité z roku 1999, všem jeho snímkům je však jedno společné: dlouhé statické záběry, minimum dialogů a nejednoznačnost výkladu. Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem není výjimkou. Také zde je mnoho věcí vyjadřováno zejména pomocí výrazu hlavní hrdinky – což debutující Julie Sokolowski zvládá na jedničku.

Céline se tedy vrací do Paříže, kde má nadprůměrné zázemí: její otec je ministrem a v centru města má rodina rozlehlý byt. Náhodně se zde seznamuje s Yassinem, mladým muslimem, se kterým se postupně sblíží. Normální lidskou lásku, tedy i tělesnou, ale odmítá, protože svůj život zasvětila Kristu. Yassin má bratra Davida, který vede debaty o koránu. Je to stejně fanaticky smýšlející věřící jako Céline, i když v jiného Boha. Přes rozdílnost svých náboženství v sobě ti dva naleznou pochopení. David ale patří k těm muslimům, kteří chtějí svět očišťovat prostřednictvím násilí. Vmanipuluje tak mladou dívku do situace, se kterou se těžko bude vyrovnávat. Jako vedlejší motiv se filmem prolíná osud mladého údržbáře Davida. Ten pracuje v klášteře, odkud Céline vyloučí, poté musí pro porušení podmínky na tři měsíce do vězení a nakonec se, stejně jako dívka, do kláštera vrací. Stane se právě on jejím spasitelem?

Jak už bylo naznačeno, Dumontův film není snadno stravitelným kouskem. Vyžaduje divákovu trpělivost, jeho vcítění a také zájem o problematiku víry. Nevyhne se určitým klišé, když automaticky klade rovnítko mezi islám a terorismus, pro příběh Céline to má ale své opodstatnění. Mimochodem sám režisér je nevěřící. Kromě již zmíněné Julie Sokolowski v hlavní roli se ve filmu objevují jen neherci. Zajímavé je, že představitel Yassineho je ve skutečnosti také pařížský zlodějíček a jeho bratra, fundamentalistického muslima, se v „civilu“ jako učitel filozofie věnuje právě džihádu, svaté válce. Co se týká názvu filmu, pak Hadewijch byla vlámská mystička ze 13. století, jejíž texty, líčící lásku k Bohu ve všech podobách, režiséra zaujaly. A toto jméno si vybrala i Céline jako své řádové.

Patříte-li k náročným divákům, schopným přijmout Dumontův styl vyprávění, čeká na vás zážitek, který se výrazně liší od toho, co můžete v současné distribuční nabídce vidět. A ať už je vaše víra jakákoliv (nebo žádná), v jednom se s vyzněním snímku asi budete shodovat: že nejhmatatelnějším důkazem něčeho vyššího v nás je láska člověka k člověku…

Leave a Comment

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Scroll to top