Filmový klub: Láska

ČTVRTEK 2.5. ve 20,00 KINO VOLYNĚ

LÁSKA

Francie, 2012, drama, romantický, tit. 125 minut, vstupné 80 Kč, FK 60 Kč

Manželé Georges (Jean-Louis Trintignant) a Anne (Emmanuelle Riva) jsou učitelé hudby. Jejich láska a pevné pouto, které se prohlubovaly roky společného života a vášní pro klasickou hudbu, je náhle vystaveno těžké zkoušce. Stáří si vybírá svou daň – Anne prodělá mozkovou mrtvici a její okolí se musí smířit s její proměnou. Michael Haneke nedokáže natočit špatný film. Jeho hrátky s mizanscénou, architekturou bytu, pohyby kamery jeho interiérem i práce s herci, světlem či střihem jsou tradičně bravurní a pečlivě komponované a ve svém nejnovějším filmu se zaměřil na subtilní téma lásky bojující s nevyhnutelným.
a
 RECENZE:

Michael Haneke nepovažuje televizi za schopnou přenosu uměleckého díla, ačkoli on sám v televizi začínal. Film je pro něj vrcholné umění, které dokáže zprostředkovat hluboká sdělení i opravdové emoce a divákem doslova pohnout. Moc a sílu kinematografie ve svých celovečerních filmech také často zkoumá, napadá i paroduje.

Experimentuje s možnostmi filmového média i s divákovou výdrží, s jeho pocity a počitky. Manipuluje city, jitří hrůzy lidské fantazie, sází na předvídání a očekávání a stejně tak hýbe zavedenými schématy a boří je. Do svých filmů je schopen v chladně matematickém kalkulu dostat city tak živé a hutné, že z nich reálně mrazí.

Jedním ze zásadních témat napříč Hanekeho filmografií je násilí – jeho trapnost, neodbytnost dopadu na lidskou mysl a hrůza z ponížení bytosti. Násilí si Haneke prohlíží ze všech stran civilních, všedních, každodenních a známých pro nás všechny. Staví se proti jeho devalvaci a levnému hollywoodskému pojetí, které ignoruje skutečné dopady agresivního jednání, jak to ukázal třeba ve filmové tezi Funny Games.

b

Zkoumání brutální podstaty lidského vědomí je i jedním z témat jeho předchozího filmu Bílá stuha. Po pátrání po psychických a výchovných příčinách zvěrstev I. světové války tentokrát volí téma docela opačné a jeho zájem se stáčí jinam. Michael Haneke otevírá dveře bytu, v němž žijí dva senioři, aby se podíval, jak kvete a zejména vadne láska v pokročilém věku, jaké oběti si žádá, jaká je její síla, trvanlivost i neschopnost.

Hrdiny filmu, který navzdory jednoduchému názvu není zrovna romantickou komedií vhodnou pro zamilované puberťáky, jsou manželé Georges a Anna v podání Jeana-Louise Trintignanta a Emmanuelle Rivy. Anna trpí postupující chorobou mozku, která ji pozvolna pohlcuje, až ji připraví jak o mobilitu, tak o rozum. Jak se v tomhle případě projevuje láska manžela, jemuž se životní a osudový partner vytrácí před očima, je obsahem Hanekeho scenáristického pátrání. To však v rovině objevné, emocionální i otřásající míří podstatně níže, než tomu bylo v jeho předchozích dílech.

Haneke nedokáže natočit špatný film. Jeho hrátky s mizanscénou, architekturou bytu, pohyby kamery jeho interiérem i práce s herci, světlem či střihem jsou tradičně bravurní a pečlivě komponované. Velká stopáž snímku však odhaluje jeho slabiny, na něž nejsme u tvůrce Hanekeho schopností zvyklí.

c

Dvě a půl hodiny dlouhá vizitace probíhá ve vážném a vlažném tempu odpoledního čaje a sleduje manžele při všedních rozhovorech nad obědem, dialozích o umění a návštěvách blízkých i vzdálenějších. Byt začíná připomínat celu, v níž je zdánlivě uvězněn každý, kdo překlene jistý věk. Postavy přicházející z venku jako by se stáří jako takového děsily, nedůvěřovaly mu, podceňovaly jej i litovaly jím „postižené“. V očích návštěv se zrcadlí soucit, který ani jednoho z manželů netěší. Oni jsou přeci ještě stále živi a jsou těmi, kterými vždy byli. Jak přichází zhoubná Annina nemoc, začne však život skutečně ztrácet smysl.

Nikdy v minulosti bych si nedovolil jako kritik něco šťouravě vytýkat Michaelovi Hanekemu, alespoň ne co se týče zvolených scén a stavby scénáře. Často s ním však vedu vnitřní spory ohledně literární konstrukce postav a jejich psychologie, která vždy slouží Hanekemu jako tvůrci, který chce velmi sveřepě něco říct a nutně sdělit. Tentokrát se přímo nabízí možnost kritizovat tvůrce, jehož filmografie je pro mnohé nedotknutelná, za snad až přílišnou vlažnost jeho posledního snímku. Nemohu se ubránit dojmu, že obsahuje scény, které v něm být nemusely. Že občasné popisné vychýlení z klidného a smířlivého dramatu k rádoby šokujícím záběrům starých těl a nemoci působí kontraproduktivně, samoúčelně a hluše. A že celý film ústí spíše v patos a sentiment než v konec, který by mohl otřást, nebo naopak obohatit. Láska je snímkem snesitelným po obsahové stránce, postaveným na lákavém a diváckém tématu, který se ale stává lehce útrpným ve své délce a velikosti.

Mírná, avšak všetečným pohledem režiséra poměrně zatěžkaná výprava do milostného vztahu lidí, které svět považuje za staré a snad i odepsané, nabízí dost podnětů, jež obhajují její festivalové úspěchy a řadu udělených cen. Přesto však nedosahuje uhrančivosti, nezaměnitelnosti a obsahové i názorové plnosti většiny Hanekeho předchozích snímků. Láska by se snad s trochu nadsázky dala označit jako limonáda pro náročné. Ti skutečně nároční by však po jejím zhlédnutí mohli mít pocit prázdnoty a absence onoho mimořádného sdělení a nezapomenutelného zážitku, který Haneke dokázal přinášet, ať už jste jeho filmy přijali, nebo se s nimi přeli. I Hanekeho Láska totiž naplňuje okamžik, ale vyprchává s časem…

 Autor:  Daniel Řehák

Leave a Comment

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Scroll to top