Filmový klub: BŮH MASAKRU

Vážení přátelé dobrého filmu.
Připravuji pro program pro další rok. Snažím se vybírat filmy od již osvědčených režisérů nebo na základě příznivých referencí dlouholetých autorů recenzí. Jsem velmi rád, když se čas od času objeví z Vaší strany požadavek na zařazení toho či onoho filmu.
Sami si můžete ověřit, že mnohdy jsou mezi hodnotiteli velké rozdíly nejen na základě kvality jednotlivých filmových složek, ale mnohdy i na osobním přijetí či nepřijetí hodnot, které se ve filmu reflektují a jakým způsobem.
Snažím se neostrakizovat žádný filmový žánr, takže v rozsahu, který četnost projekcí v daném roce nabízí, se můžeme setkat s rozličnou nabídkou vybranou z filmové distribuce. Mojí snahou je nezařazovat žánrově podobné tituly po sobě, což by se mělo v letošním roce dařit více s ohledem na rychlejší pohyb digitalizovaných kopií mezi kiny.
Nepsanou dohodou mezi FK Volyně a jeho zřizovatelem je, že vesměs filmy české provenience jsou programovány na termíny pro širokou veřejnost a občas si nějaký zajímavý titul “vzájemně ukradneme”, což přispívá k lepší nabídce obecně.
Také se snažíme trpělivějším šetřit peněženku a nasazovat filmy se zpožděním od premiéry, kdy cena od distributora úměrně klesá a leckdy je to až 100% premiérového vstupného s tou nevýhodou, že film Vám sice přineseme později, ale dosáhne na něj větší část populace, což v době šetření by mohlo býti pozitivně oceněno.
Přeji Vám tímto šťastnou volbu při vyhledávání toho “vašeho šálku čaje” a filmovému klubu, by se čtvrteční projekce staly stálou připomínkou ve Vašem kalendáři. 
hezké dny nejen s filmem
přeje karel crha, (t.č. stále ještě) předseda FK Volyně
VOLYNĚ, KINO, VE ČTVRTEK 10.LEDNA, 20 HODIN zahajujeme další rok filmem
BŮH MASAKRU
Komedie / Drama, Francie / Německo / Polsko, 2011, 79 minut, Režie: Roman Polanski
Rvačka dvou dětí na hřišti. Nateklé rty, vyražené zuby… Rodiče „oběti“ pozvali na návštěvu rodiče „útočníka“, aby vyplnili pojistnou událost a vše v klidu vyřešili. Přátelské žertíky zprvu vysoce civilizovaných lidí se postupně mění v masakr, kterému nikdo z nich neunikne. Příběh odhaluje to, co je politicky korektní, a ukazuje, že pod pozlátkem je mnoho krutosti.
Pro zájemce o hlubší vhled připojuji následující recenzi:
„Můj Kokoschka!“ Polanski již filmy jako Hnus, Nájemník nebo Smrt a dívka předvedl, že do bodu, kdy jsme připraveni na cokoli a současně netušíme, co čekat, dokáže napětí vystupňovat i s jedním pokojem a pár herci. Bůh masakru je vystavěn z vypointovaných scének, ale zároveň průběžně pilně pracuje na absolutní dekonstrukci civilizace (čím, společně s určitou prostorovou uzavřeností, připomíná temnějšího Anděla zkázy). ___ Čtveřice dostatečně rozdílných, ale toutéž společenskou přetvářkou nakažených lidských individuí postupně zapomíná na základy slušného vychování i na to, do které sociální skupiny přísluší. Ztrácejí nervy, zábrany i kontrolu nad svými těly, řízenými zakódovanou agresí a pudy (chrochtavý smích, zautomatizovaná reakce na zvonění telefonu). ___ Oproti původnímu plánu (klidný dialog dozdobený tulipány z Holandska), jehož nedodržení nejvíce zasáhne akurátní Penelope, před sebou se zdrcující upřímností začínají obnažovat vlastní prohřešky a charakterové nedostatky. Lpění na majetku (mobil, kabelka, doutníky, láhev skotské, knihy o umění) je přitom jenom taková drobnůstka pro rozehřátí.
Neschopnost čelit nepříjemnostem, jež ze svých životů raději – jako nebohého křečka – rovnou odstraňují, se obrací proti nim. Nesledujeme jenom selhání jednotlivců, co chvíli zmateně přejímajících jinou roli (muž/žena, partner, rodič), ale celé komunity. Teprve postupným zbořením civilizačních zdí, jež kolem sebe všichni stavíme, se lze od sobeckého řešení osobních problémů vrátit k potlačenému kolektivnímu (ne)vědomí. Začlenit se zpátky do tlupy, kterou jsme dobrovolně opustili a o jejíž ostatní členy projevujeme zájem jenom naoko. Minimálně sebe-objevitelským návratem k divošské podstatě (na kterou upozorňují bubny v úvodním a závěrečném hudebním podkresu) by setkání, jehož následky jsou nám moudře utajeny, mohlo být pro účastníky přínosné. ___ Za komedií, vystupňovanou perfektně načasovanými vtipy na dosah nervového kolapsu všech zúčastněných, se skrývá hořká, takřka antropologická studie člověčí nespokojenosti a neschopnosti onu nespokojenost vykopnout ze dveří. (Jejich veřejně odhalená nešťastnost přitom vychází „pouze“ z upřímného pojmenování skutečného stavu.)

Třeba vcelku banálním přijetím zodpovědnosti za výchovu. Také řešení cizích, třeba i velmi vzdálených problémů (Dárfúr) nenabízí žádané vykoupení, nýbrž jen dalším únik od podstaty věci. Na což správně upozorní Alan, kterému absolutní lhostejnost k pomíjivým rodičovsko-vztahovým ptákovinám umožňuje nejstřízlivější pohled na celou frašku (druhou věcí je, že jeho práce může být v důsledku ještě pomíjivější).
Waltzova přesná gesta a krev do varu uvádějící zdůrazňování slov s konfliktním potenciálem, doplněná ležérností, s jakou si z bytu Longstreetových udělá pracovnu (resp. kavárnu s barem), z něj pro mne učinila hlavní hvězdu představení. Výborný je také „I don’t think anything“ John C. Reilly, jehož Michael, člověk vcelku prostý, zatížený ponejvíce nedořešeným oidipovským komplexem, coby první ztratí chuť hrát si na přetvařovanou. Pozadu nezůstávají ani dámy, věrohodně hysterické a zároveň povznesené nad chlapské poměřování sil. ___ Zrcadlo nejenže ve filmu slouží k optickému zvětšení prostoru a současně nás, stejně jako rozmístění postav v záběru, informuje o aktuálním rozložení bojových sil, zrcadlem je i film samotný (ano, hezky nastaveným). Pokud do něj budete ochotni slabých osmdesát minut hledět a nad viděným přemýšlet, třeba vás to pro začátek přiměje neodbýt otázku „Jak se máš?“ stejnou odpovědí jako obvykle. Jo, idealismus. Léčím se. Pozorováním lidí.  90% /matty/

Leave a Comment

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Scroll to top