Filmový klub:BOHÉMSKÝ ŽIVOT

VOLYNĚ, čtvrtek 8.listopadu, KINO, 20 hodin – projekce filmu:

BOHÉMSKÝ ŽIVOT

Drama, Francie / Německo / Švédsko / Finsko, 1992, 100 minut, vstupné FK

Nezávislý finský tvůrce Aki Kaurismäki se ve filmu opírá o román “Ze života pařížské bohémy”. Konstatování, že bohéma je na tom v každém čase a místě stejně, opírá režisér o křiklavě “operní” melodramatický příběh, balancující v jeho podání na jemné hranici mezi vážností a sarkasmem. Vzniklý kontrast dodává vyprávění zvláštní osobitý půvab, přesto je však černobílý snímek poněkud výlučnou “bohémskou” záležitostí, jež potěší zejména vyznavače filmového umění. Film získal cenu FIPRESCI na MFF V Benátkách roku 1992.

 

PLUS Recenze F.Fuky: Bohémský život [La vie de bohème] – 70% 

Tři chudí bohémští umělci žijí v Paříži, flákají se, filosofují o nesmrtelnosti chrousta, a občas sofistikovaně pwnují své okolí, aby měli na další živobytí. Natočeno na motivy humoristických povídek z poloviny 19. století (vznikla podle nich taktéž slavná opera).

Severský rebel Aki Kaurismäki natočil tento film před 20 lety a má se odehrávat pravděpodobně někdy v letech šedesátých. Reálie upravil pro tehdejší dobu (tzn. auta místo drožek, franky místou sou), ale celý text nechal v původní archaické podobě (francouzské) a do většiny rolí obsadil herce, kteří vypadají jako vágusové z Holešovic. A natočil to černobíle, minimalisticky, jako něco ze 40. let minulého století. Také výprava je záměrně poněkud mimo čas (většinou staré oprýskané byty, rozpadající se plynové vařiče atd.), takže vám bude připadat, že koukáte na něco hodně starého (místy 40 let starého, místy 70 let starého).

Ehm. Je to jasné?

Každopádně je výsledek velmi bizarní a když dva vágusové v zaplivaném bufetu používali obraty stylu “Nuže, nyní popatřeme, jakou že to krmi kuchař nám připravil”, připomínalo mi jednak staré scénky Monty Pythonů a jednak Werichovy filmy, což obojí je jistě velmi dobře.

Klíčové je, že dobře fungují scénky na jasné téma, například “Jeden umělec potřebuje půjčit oblek – jak ho rychle někomu sebrat?”, nebo “Jak vyzrát na domácího, který chce nájem?”. Kolem toho se daří rozehrát roztomilá párminutová scénka plná superjemného humoru, vydatně podporovaného kontrastem toho, co vidíme a toho, co slyšíme. Film jako celek funguje poněkud hůř a odpovědi na otázky “Jak jim to dopadne s tím bytem?” a “Jak to dopadne s tou jeho láskou?” mě nijak příliš nezajímaly. Vlastně mi bylo úplně jedno, že v těch nesouvisejících bohémských anekdotách shodou okolností vystupovaly vždy tytéž postavy.

Někdo může říct, že celý tento Kaurismäkiho “novátorský přístup ke staré látce” není dostatečně nosný fórek k tomu, aby na něm byl vystavěn celovečerní film, a dokonce i mistrovi fanoušci upozorňují, že jde o “pomalejší film”. Ale bavil mě překvapivě mnohem více, než jsem čekal po popisku “Černobílý pomalý artfilm z roku 1992”.

PLUS recenze  Martina Šrajera, časopis CInema
VÍNO, CIGARETY A ČERNÁ KÁVA S KOSTKOU CUKRU – KAURISMÄKIHO HOŘKOSLADKÉ VÝJEVY ZE ŽIVOTA BOHÉMŮ

Bohéma, opera Giacoma Pucciniho z roku 1896, je nespočetněkrát variovaným nahlédnutím do života chudých umělců. Zřejmě nejslavnější z moderních verzí napsal Jonathan Larson. Jeho muzikál Bohémové se řadu let úspěšně hrál na Broadwayi a byl podle něj natočen celovečerní film. Zpracování předního finského režiséra Aki Kaurismäkiho má k opulentnímu muzikálnímu pojetí daleko. Co do množství použitých výrazových prostředků, nachází se Bohémský život na přesně opačném konci pomyslné osy.

Kaurismäki šel ještě dál do minulosti a neadaptuje přímo Bohému, nýbrž knihu francouzského autora Henriho Murgera, ze které Puccini čerpal. Již v padesátých letech 19. století vydaný „román“ Scènes de la vie de bohéme nabídnul namísto uceleného vyprávění řadu epizod ze života pařížských bohémů (důvodem rozdrobenosti bylo postupné publikování jednotlivých textů v literárním magazínu). Finský režisér od Murgera přejal nepevnou strukturu a zůstal věrný Paříži, děj ovšem přesunul do současnosti (tzn. 90. léta 20. století).

Z trojice umělců ve složení spisovatel, malíř a hudební skladatel se jako hlavní hrdina pozvolna vydělí ilegální albánský přistěhovalec a portrétista Rodolfo (Matti Pellonpää). Všichni tři žijí vinou nestálého příjmu ze dne na den, doufaje, že zaujmou mecenáše dost bohatého, aby mohli zaplatit nájem a slušnou večeři. Navzdory své neutěšivé existenční situaci neztrácejí nervy. Dávají si záležet na svém vzezření, vystupují jako džentlmeni, hovoří spisovně a své výroky rádi prokládají citáty slavnějších kolegů (obzvlášť blízko mají k prokletým básníkům, jak dosvědčuje jejich pes jménem Baudelaire). Jsou živoucími pozůstatky mizejícího světa, umělci plně oddanými svému poslání, což neznamená, že by byli povzneseni nad světské radosti.

Láska vstoupí do Rodolfova prostého života v osobě momentálně nezaměstnané číšnice Mimi (Evelyne Didi). Nejistá budoucnost, související kromě permanentního nedostatku financí s hrozbou Rodolfovy deportace, jejich partnerské soužití táhne pryč od adjektivu „idylické“.

Ač situovaný namísto rodného Finska do francouzské metropole, je film excelentní ukázkou Kaurismäkiho úsporného stylu. Dlouhé, povětšinou statické černobílé záběry, v nichž nenadbývá jediný objekt. Zámlky, zatmívačky a mezi nimi probleskující humor. Teskná atmosféra. Herci odříkávající s kamennými tvářemi věty, jejichž sdělení je absurdně prosté a přímé („Došla mi káva, ale udělám polévku“), nikoli zašifrované v mnohoznačných metaforách. Postavy se nezdržují zdvořilostními frázemi, mluví k věci, což lze tentokrát vysvětlovat jejich bohémskou povahou, žitím pro přítomný okamžik. Namísto plynulého toku vyprávění osamocené výjevy. Prázdná místa mezi nimi si musíme doplnit sami.

Jednotlivé scény jsou jako věty zbavené nadbytečného slovního plevelu. Podobný minimalismus bychom našli v díle Jima Jarmusche nebo Roberta Bressona, k němuž Kaurismäki v jeden moment odkazuje (kapsář), Bohémský život je ale nostalgičtější a tak nějak krásně smutný. Problémy svobodného života zde neslouží ke kousavé kritice sociálních poměrů, nejsou na druhou stranu ani pohádkově zjednodušené jako v nedávném Le Havre, jehož právoplatné umístění v kaurismäkiovském univerzu vám osvětlí právě zhlédnutí Bohémského života – v obou snímcích vystupuje postava levicového autora divadelní hry o 21 aktech Marcela Marxe (André Wilms), v obou dostal menší roli Jean – Pierre Léaud.

Kaurismäki před vážnými otázkami neuhýbá, ani se v jejich rozpitvávání nevyžívá. Vážné v jeho filmech prostě je stejně samozřejmě jako to nevážné a záleží na vás, čeho si budete všímat více. Na základě toho, můžete závěr filmu vnímat jako definitivní rezignaci na ideály, stejně jako nadějeplné vykročení novým směrem.

Leave a Comment

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Scroll to top