Filmový klub: PERFECT SENSE

VOLYNĚ, 21.6. KINO, 20 HODIN

PERFECT SENSE

Drama / Romantický / Sci-Fi, Velká Británie / Švédsko / Dánsko / Irsko, 2011, 92 minut, vstupné FK

Film nádherně prolíná dvě příběhové linie. Jednu romantickou mezi a druhou dramatickou o nákaze, která se šíří světem. Také ale obsahuje plno myšlenek „coby, kdyby“ a představuje nám, že s omezením člověk dokáže žít. Filozofie je v tomto filmu všudypřítomná a není pětiminutovka, kdy by hlavní protagonisté neřekli něco, nad čím by se hodilo pozastavit a zapřemýšlet. Zajímavý film… plný otázek, na které neznáme odpovědi, ale které se naučíme jen, když na ně přijde řada. Do toho nádherná, hypnotizující symfonie na piano v podání geniálního skladatele Maxe Richtera a je tu úžasná záležitost, kterou by měl vidět každý, kdo rád nad životem přemýšlí.

Film je zajímavý ve svém přístupu, který dost intenzivně osciluje mezi věcně podanou hardcore apokalypsou a abstraktním esoterickým podobenstvím. Někdo to může pokládat za jeho chybu, ale dle mého názoru se to dá vydržet a výsledek nepůsobí jako paskvil. Ale i mě místy iritovalo, že jsem se musel přelaďovat mezi dvěma ne moc kompatibilními formami vyprávění. V jedné z nich se díváme na poměrně výpravně, věcně a logicky inscenované scény paniky a rozkladu společnosti, a sledujeme, jak se společnost přizpůsobuje epidemii (tzn. například co dělají majitelé drahých restaurací, když kuchaři i hosté přijdou o čich a chuť). Autor scénáře se v tomto případě jistě intenzivně zamýšlel nad tím, co by se doopravdy dělo, a výsledek je působivý i logický, jako z nějakého oldschoolového sci-fi/fantasy románu. Ve druhé polovině (nikoliv ve chronologicky druhé polovině, ale průběžně celý film) pak sledujeme, jak jsou postavy nešťastné / zadumané / opilé láskou, hraje depresivní/povznášející monotónní hudba (značně imitující Michaela Nymana), případně něčí ženský hlas (nikoliv hlas Evy Greenové) odříkává esoterická moudra (viz trailer) do střihových (převážně dokumentárně vypadajících) záběrů ze všech koutů světa, což působí jako Baraka nebo Strom života.

Většinou jsou tyto dva přístupy vybalancované způsobem, který má zajímavou dynamiku, ale občas mě to poněkud iritovalo – například když mě velice zajímalo, jak vlastně ty fáze nemoci probíhají a proč některé zasáhnou zdánlivě všechny lidi najednou a jiné ve velkém časovém rozpětí, nebo co přesně z některých aspektů nemoci vyplývá pro fungování vlád, nebo jak dlouhé období vlastně ve filmu sledujeme – několik dní nebo několik měsíců? Ale místo toho jsem musel sledovat, jak se hrdinové zrovna mají hrozně rádi a dovádějí spolu ve vaně. (Mimochodem, uvidíme prsa Evy Greenové a penis Ewana McGregora, takže si žádné pohlaví nemá na co stěžovat.)

Nejsem si jistý, jestli na mě film Perfect Sense zapůsobil tak, jak měli tvůrci v úmyslu. Ale nějakým způsobem na mě zapůsobil, včetně toho, že jsem se na chvíli zamyslel nad tím, jak jsem na tom vlastně dobře a o kolik hůř bych na tom mohl být.

A takových filmů moc není.
František Fuka