Filmový klub: Dům k pověšení

Ve čtvrtek 16. září nabídne fimový klub ve Volyni drama Dům k pověšení.

Hlavní hrdina filmu Perhan žije se svou babičkou Hatidžou, strýcem Merdžanem a nemocnou sestrou Danirou v romské osadě, ze které jsou pravidelně unášeny děti do Itálie, kde jsou využívány Ahmedovou mafií k různým zločinům.
 
Perhan se zamiluje do krásné Azry, ale k docílení svatby potřebuje peníze, a tak se vydává na dlouhou cestu do Milána Kusturica svým filmem reagoval na článek v novinách, kdy skupina jugoslávských Romů byla zatčena italskou policií a obviněna z vykupování dětí z chudých romských rodin. Děti převážela ilegálně do Itálie, kde je nutila k žebrání, prostituci a krádežím. Kusturica odjel do Skopje a několik měsíců žil v romské osadě, ve které naslouchal starým mýtům vyprávějících o svobodě a smrti.

Ve filmu propojil dokumentární rovinu se symbolickou, ve které jsou protagonisté čistší, věří ve své sny a touží po šťastnějším volnějším životě. Film získal cenu za režii na MFF v Cannes v roce 1989.


Jak to vidí fanda Kusturici?

Tenhle cikánský epos miluju snad nejvíce ze všech Kusturicových filmů. Cesta mladého míšence Perhana z malé cikánské kolonie do velkého světa, kde místo štěstí najde jen peníze a zmar, je natočená s empatií a precizností, která svědčí o tom, že Kusturica mezi cikánskou komunitou žil a naučil se ji chápat jinak než jako režisérský “gádžo”. Výkony herců i neherců jsou výborné, humor je černý jak bota, tragika převelice lidská a některé scény v sobě mají (i díky famózní Bregovičově hudbě) magickou uhrančivost. Je úžasné sledovat, jak původně bodré líčení života v kolonii přechází do těžce tragického závěru, ve kterém se Perhanův svět zbortí jak ten dům k pověšení. Mistr ve vrcholné formě! /marigold/

Jak to vidí hudebník?

Navíc skvělá hudba Gorana Bregoviče! Ederlezi… Tohle vás dostane do cikánského pekla. Nebo nebe.../ igi B./

Režisér Emir Kusturica se narodil v Bosně a Hercegovině a proslavily ho filmy Tatínek na služební cestě, Arizona dream či Underground. Tématem jeho snímku DŮM K POVĚŠENÍ z roku 1988 jsou Romové, jejich život a střet moderní civilizace s tradiční romskou kulturou a zvyky. Tento základ Kusturica rozšířil i na ”prodej” romských dětí na Západ, především do Itálie. Hrdinou snímku je dospívající Perhan, vyrůstající u své babičky, která zosobňuje lidovou moudrost. Zamiluje se do krásné Azry, ale na svatbu potřebuje peníze. Vydává se proto na dlouhou cestu do Milána. Svého hrdinu ozvláštnil Kusturica výjimečnými telekinetickými schopnostmi, ale v dnešním světě mimo svoji komunitu nemá šanci na úspěch ani na zachování vlastního života. Film pro své humanistické poselství a uměleckou i lidskou hloubku získal mnoho zahraničních cen. Jednou z nich je Cena za režii v Cannes 1989.

Jak to vidí filmař?

Oživení staré futuristické a fašistické posedlosti rychlostí a kinetikou, nejpovrchnější druh aktivismu a avantgardismu, který z digitálních efektů dělá dětskou hračku, grimasu hyzdící tvář umění. Kusturica praktikuje následující: 1, Postavy neustále cosi vyrušuje, ovšem v rámci jednoho záběru. Což je novum oproti soudobé akci, kde je naopak požadavek a znak modernosti řetězit akci důmyslně přes střih. Pochopitelně, s přechodem do Itálie furiantství vymizí a s ním i tenhle formální prvek. 2, Překotnost a cikánský temperament vyživuje Kusturica tím, že neustále rozvíjí dva plány v jednom čase. A to buďto skrze onen jeden záběr, nebo přes dvě „události“ odehrávající se blízko sebe (ovšem tak blízko, aby se neoddělily, neodtrhly a nedistancovaly od sebe v prostoru) a spojované křížovým střihem. 3, Práce s barvami. Třebaže se odehrává stěžejní část filmu ve dne, převaha barev s vysokým podílem šedé složky a převaha tmavých „low-key“ tónů zavdává k pocitu, jako by se film odehrával v mlze a v šeru, čemuž dopomáhá i přebytek betonu a špinavé bílé barvy. 4, Neměnná, odživotněná kamera přespříliš zestatičťuje prostor samotné scénografie. Opět se nabízí srovnání s akcí, která volí buďto čisté snímání, zatímco u ne tak atraktivních scén si vypomáhá různými úhly kamery a optickými deformacemi (viz bod 3). Kusturica zřejmě cítí, že prostor scény, zajímavý sám o sobě, fyzičností kamery posilovat netřeba.  Problém mám s tím, že Kusturica nevypráví příběh, ale takřka dokumentárně skenuje vymezenou výseč, ale beztak aranžuje, tudíž o direktivním zachycování reality nemůže být řeči. Svým způsobem vystavuje své příběhy velice drze, amorálně. Do centra filmu staví nikoliv vyprávění – tedy narativ, ale naratologii – tedy disciplínu samu.  / Shadwell/

 

Jak to vidíte Vy?

16. září od 20 hod v kině ve Volyni

Time of the Gypsies

Drama 
Jugoslávie / Itálie / Velká Británie, 1988, 142 min
Režie: Emir Kusturica
Hrají: Davor Dujmovic, Bora Todorovic, Ljubica Adzovic

vstupné FK

Leave a Comment

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Scroll to top