Filmový klub: DIVOKÁ STVOŘENÍ JIŽNÍCH KRAJIN

DIVOKÁ STVOŘENÍ JIŽNÍCH KRAJIN

Drama / Fantasy, USA, 2012, 92 minut, vstupné FK

V zapomenuté, ale svérázné komunitě, v bažinatém kraji, odděleném od zbytku světa rozsáhlou ochrannou hrází, žije šestiletá Hushpuppy. Maminku už nemá a její milovaný otec Wink je divoch, který je neustále mimo domov, a tak je osamělá Hushpuppy odkázaná na společnost polodivé zvěře. Vnímá přírodu jako křehké spletivo živoucích, dýchajících věcí, v němž celý vesmír závisí na tom, aby do sebe všechno dokonale zapadalo. Když se po bouři zvedne stoletá voda a obklopí jejich město a divoká prehistorická zvířata obživnou a vylezou ze svých hrobů, Hushpuppy zjistí, že přirozený řád všeho, co jí bylo nadevše drahé, se začíná rozpadat.

Zachytit toto na filmový pás se takto kouzelně podařilo snad jen Terrenci Malickovi při snímání přírodních národů v Tenké červené linii. Zeitlin však nezachycoval existující realitu, ale zcela nově ji vytvořil, a byť často pracoval s neherci, veškerá autenticita je výsostně stylizovaná. Především výkon pětileté Quvenzhané Wallis je neuvěřitelně působivý, a to nikoli pouze pohybově či mimicky, ale také vokálně.

Zeitlin totiž mistrně používá její vnitřní monolog komentující objektivní realitu subjektivním pohledem. A pohled dítěte není jen stroze realistický, ale barvitý, plný metafor, a především napůl pochopených mytologií, které pak působí svěžím dojmem (viz motiv pravěkých zvířat, jenž se line celým příběhem jako blížící se hrozba). Stejně mimořádný je také výkon Dwighta Henryho v roli otce, jenž pozvolna umírá a snaží se Hushpuppy připravit na život bez rodičů.

Výsledná směs bravurně využitých filmařských postupů, melodické hudby, (ne)herectví hlavních hrdinů a silného příběhu o přežití nabídne v každé vteřině víc emocí než všechny české snímky za uplynulý rok dohromady. Bravo. /Stanislav Šulc/

Divoká stvoření jižních krajin – bouřlivá kinematografická oslava lidských pudů i schopnosti přežít – je zasazena do bažinatého kraje u mrtvého ramene řeky v jižní Louisianě, kde se tlupy lidí (od zbytku světa oddělených ochrannou hrází) snaží vzdorovat důsledkům katastrofy způsobené hurikánem Katrina.

Dechberoucí dílo Benha Zeitlina ale není prvoplánovou fantaskní agitkou s ekologickým poselstvím – nejen díky akcentu na motiv vesmírného řádu a nenápadné hře s diváckým očekáváním je spíš blížencem těch nejlepších filmů Terrence Malicka.

Zeitlin svůj snímek, jehož dominantou zůstává šestiletá dívka Hushpuppy (její symbolicky využité jméno znamená v přeneseném významu také „sousto“), raději natočil na 16mm filmový materiál, než aby si zadal s digitální kamerou – a na výsledku je to v nejlepším smyslu slova vidět. Způsob, jímž film zcela organicky kloubí naturalismus s magií, nás nutí vymýšlet pro tento snímek nový subžánr: propojením kvazidokumentární a mýtické roviny autor položil základy něčemu, co bychom mohli nazvat abstraktním sociálním realismem.

K Divokým stvořením jižních krajin lze přistupovat z různých ideologických pozic: můžeme se fascinovaně podivovat nad hédonistickým naturelem členů multikulturní komunity; kroutit hlavou nad jejich neústupností, kombinací vzájemné solidarity a individualismu i jejich urputným bojem s americkou politikou „dobrých úmyslů“. Nakonec ale nad tím vším triumfuje proud intimistických komentářů malé dětské hrdinky a příval opulentních, rozvichřených a přece dokonale kontrolovaných obrazů. Samostatnou kapitolu pak představuje senzační, houževnatý výkon Quvenzhané Wallis (vybrané z 3500 kandidátek) v hlavní roli Hushpuppy, která je energetickým středobodem filmu a ztělesněním toho, co zámořská kritika důvtipně nazývá „metafyzickou arogancí mládí“.

Divoká stvoření mají tak neuvěřitelný tah na emoce z velké části díky vynikajícímu soundtracku, jehož spoluautorem je sám režisér. Spolu s komponistou Danem Romerem a partou louisianských klasiků The Lost Bayou Ramblers vytvořili zvukový ekvivalent lyrického vizuálu: hudbu subtilní a robustní zároveň, skromnou i ambiciózní, maximálně nakažlivou, ale v žádném případě lacinou; smyčcové party a zvonkohry se tu mísí s typickými prvky cajúnské hudby a dechovými gradacemi, po nichž nezůstává jedno oko suché. Přes všechnu chytlavost a diváckou přístupnost však nejde o film podbízivý – naopak, sentiment je v něm redukován na minimum. Vítězí tu jakási rafinovaná zemitost, s jejíž pomocí film zcela samozřejmě vytváří ikonické, nezapomenutelné figury a vyvolává pocity, které v člověku rezonují ještě dlouhé týdny.

Divoká stvoření jižních krajin jsou debutem roku a jistě i jedním z kandidátů na vrcholný zážitek sezóny. Je to film-zjevení, film-živel; přívětivá bestie zcela jedinečného druhu.
/Aleš Stuchlý – Hodnocení: 100%/