Čtvrteční filmový klub:VELKÁ NÁDHERA

čtvrtek 16.ledna – kino Volyně – 20 hodin

VELKÁ NÁDHERA

Grande bellezza, La,  Great Beauty, The 
Drama / Komedie, Itálie / Francie, 2013, 141 min

Režie: Paolo Sorrentino
velká nádhera
Po obrazově i hudebně atraktivní road-movie Tady to musí být (2011) sahá Sorrentino po osvědčených prostředcích svého jedinečného filmového stylu a opět přináší vizuálně podmanivé komediální drama o hledání smyslu vlastní existence a smíření se s věčně plynoucím časem a stárnoucím tělem. Příběh stárnoucího spisovatele a novináře Jepa zasazuje Sorrentino do prostředí “třpytivé” vysoké smetánky podmanivého Říma a po vzoru filmových velikánů Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho podává kritiku současné společnosti, žijící v povrchnosti, přetvářce a zaslepenosti. Zoufalý Babylon zbohatlíků, politiků, zločinců, filmových hvězd, umělců, intelektuálů, ale i komplikovaných i nestálých vztahů ožívá v starověkých budovách a gigantických vilách Říma a sledujeme ho očima rozčarovaného Jepa, věčně se utápějícího v poháru gin tonicu a ve víru nekonečných party. A nad tím vším stojí Řím jako krásná, avšak mrtvá diva.
… A CO NA TO DIVÁK?
„È solo un trucco.“ Sorrentino navazuje tam, kde Fellini skončil. Výměna pohledů mezi Jepem a dívkami z klášterní školy, oddělenými od hrdiny mříží, nápadně připomíná závěr Sladkého života. Zatímco ale Marcello do světa římské smetánky teprve pronikal, Jep Gambardella již pronikl, prozkoumal a (pozdě) pochopil, že autentický život se odehrává na druhé straně. Na druhé straně nejen ve smyslu prostorovém, ale i časovém – útočiště před všeprostupující prázdnotou hrdinovi skýtají vzpomínky na dětství, kdy ještě nevěděl, kdy teprve poznával. Jestliže jej jeho flâneurovské bloudění, jehož jsme svědky, něco naučí, pak skutečnosti, že sami sebe a svůj vlastní příběh popřít nemůžeme.
Nikoli přímá konfrontace s náboženskými symboly, ale setkání s nevinností (dívky, líbající se milenci) a s plynoucím časem (časosběrný fotografický projekt), krátká nahlédnutí do reality, která je stejně prchavá jako krása nebo láska, jsou duchovně nejhodnotnějšími okamžiky Jepovy profánní existence. Pár vteřin trvající střetnutí Fanny Ardant, která si s sebou elegantně nese postavy ze všech filmů, v nichž kdy hrála, vydá za hodinovou návštěvu kostela. Během těchto momentů si Jepe snad uvědomuje, že možná zná každého a může se dostat kamkoli, ale že pro něj přesto zůstávají hodnoty těžko dosažitelné, o něž má smysl usilovat.

Velká nádhera je filmem doby a společnosti bez narativního potenciálu. Veškeré příběhy již byly odvyprávěny, zbývá jen cyklické přehrávání známých situací, mechanické obměňování herců, rolí a rekvizit. Všechno, pohřeb nevyjímaje, je pouze performance. Čas a pohyb se staly irelevantními. Sorrentino přesto dokázal natočit o světě popírajícím dvě základní charakteristiky kinematografie film pulzující životem. Byť jde o život, který nemá směr.
Díky neustávajícímu pohybu kamery, překvapujícímu střídání typů záběrů (různé druhy jejich návaznosti by vydaly na samostatný rozbor), vsazování nečekaných objektů do mizanscény a živému soundtracku, který nedělá rozdíly mezi Bizetem a italským popem, nepřestává Velká nádhera plynout a nedovolí vám odejít z kina, dokud skutečně nedozní poslední tón. Teprve poté můžete zpracováváním naznačených myšlenek začít vyplňovat prázdný prostor, který před vámi byl rozprostřen.  /Matty, CSFD/

Leave a Comment

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Scroll to top