Filmový klub: Pravidelní milenci

Nesnesitelná těžkost bytí těch, kteří jsou téměř u konce s dechem ? aneb poslední ploužák v Paříži.

Uvidíte tento čtvrtek 11.listopadu od 20 hodin ve volyňském kině.

Tři černobílé, statické, prohulené a proplkané hodiny mezi idealismem a deziluzí teenagerů, kteří v odlesku Molotovových koktejlů balancují v excitované Paříži roku 1968 mezi vírou v očistnou sílu revoluce, svobodnou anarchií, unavenou láskou a opiovým raušem. Tolik lze ve zjednodušující zkratce říct o Pravidelných milencích, a koho tohle zrovna nebere, ten to může rovnou zabalit. Takovýhle spektákl pro otužilé, z festivalů vytrénované a art kiny naladěné diváky předkládá milovník Godarda, rockové skupiny Velvet Underground a poetiky francouzské nové vlny, téměř šedesátiletý Pařížan, režisér a scenárista Philippe Garrel, jenž tu vzbuzuje dojem, že by rád vyrazil na Bezstarostnou jízdu ovšem s Bakuninem, Trockým a Sartrem na tandemu.

Tematicky připomínají Garrelovi Milenci Bertolucciho nedávný (nepříliš vydařený) pařížský návrat Snílci (2003). V obou případech funguje rámec pařížských událostí roku 1968 a relativně uzavřená skupina mladých, radikálních, volnou lásku vyznávajících a umělecky založených jedinců, kterým je nejlépe ve společném bytě, kde meditují o Maovi, Bohu a světě, který je třeba změnit. A v obou filmech si také zahrál Garrelův talentovaný syn Louis. Tím ale podobnost končí. Zatímco Bertolucci svůj opus komponuje jako psychologický, odvážně erotický a v zásadě „apolitický“ příběh, Garrel usiluje o „dokumentárně“ umělecké postižení citové, hodnotové a ideové krize jedné generace na prahu bolavé dospělosti. Pracuje s odlišnými výrazovými prostředky, jinými charaktery, absencí erotických sekvencí i nepřehlédnutelně zbytnělou stopáží. V Americe takový film shání distributora těžko – v Benátkách mu za něj v loňském roce předali Stříbrného lva za režii.

Tříhodinové přešlapování v bludném kruhu dogmatického filozofování je zejména v druhé části snímku oživeno vztahem idealistického básníka Francoise (rozpolcený Louis Garrel) a svobodomyslné sochařky Lilie (Clotilde Hesmesová, která si to ráda rozdá i s jiným). Kulisa okolo nich se příliš nemění. Na ulici hoří barikády a oni občas zdrhají před policií, kouří hašiš, řeší otázku, zda je možné dělat revoluci pro dělnickou třídu bez dělnické třídy, kouří opium, milují se a rozcházejí, kouří hašiš atd., atp., etc. Po úvodních dlouhých sekvencích téměř bez dialogů se film postupně rozmluví, aby se dále opíral již jen o slova, minimální akci, trpělivou černobílou kameru Williama Lubtchanského a úsporný klavírní podkres.

Pravidelní milenci je zajímavě odvyprávěný, přirozeně odehraný a o čemsi vypovídající portrét „dětí své doby“. Možná by mu prospělo, kdyby se vyprávění posunovalo spíše dějem nežli slovy, alespoň některý z jeho protagonistů ve vás vzbuzoval pocit, že máte komu a proč držet palce, jeho poselství bylo méně nihilistické a jeho stopáž úspornější vzhledem k tomu, že se toho v něm příliš neděje. Ale abychom toho zas nechtěli po současném francouzském filmu příliš.

recenze pro Cinema, Michal Šobr
Již tento čtvrtek před představením můžete obnovit své členství – průkazky na rok 2011 jsou k dispozici. Využijte prosím této možnosti, ať se vyhneme obrovským frontám na počátku ledna.

Leave a Comment

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Scroll to top